Maroko
[16. 3. 2012 - 1. 4. 2012]
Naše cesta začíná v půl sedmé na hlavním nádraží. Vlakem se přesouváme do Berlína, odkud letíme nízkonákladovkou do Agadiru. Na nádraží už to vypadalo, že to Veronice ujede, ale nakonec to stihla. Lukáš s Májou se připojují v Holešovicích. Let je nuda, ostatně jako vždy. Po 17. hodině vystupujeme na Africkou půdu a jdeme vyměnit eura za dirhamy. Hnedle při první příležitosti naletět tak činíme a měníme za suverénně nejhorší kurz :-). Další směnárny jsou za rohem.. Naštěstí jsme měnili jen pár euro a tak nás nevýhodnost kurzu extra netrápí. Před letištěm odoláváme nabídkám taxikářů a po delším čekání u silnice (ano, žádná značka že tam bus jezdí, nebo snad cedule o zastávce zde není) na bus se dočkáváme. Mezitím stihlo projet několik zajímavých vozidel. Náklaďák naložený do výšky několika metrů nějakým haraburdím vypadal fakt zajímavě. Naším večerním cílem je městečko Inezgane. Domlouváme hotel vyhlídnutý v průvodci a poté jdeme na večeři. Ta je sice hodně levná, ale ne moc dobrá. Kuchař asi nezná sůl. Zdejší tržiště žije i večer, ačkoliv většina trhovců již balí. Provoz na silnici připomíná spíš chaos, ale to akorát dokresluje nevšední atmosféru.
Vstáváme ne zcela odpočati, v brzkých ranních hodinách se totiž hotelem neslo svolávání muezzina. Modlitba to byla hlasitá a dlouhá. K snídani volíme croissanty a kafe s mlékem, což vychází na krásných 14 MAD. Rozhodli jsme se vynechat zajíždku do Sidi Ifni a jet na sever do Essauri. Zjišťujeme však, že s busem máme smůlu, dnes už nepojede. Je na čase vyzkoušet Grand Taxi. Lukáš sice vyklopil prvnímu naháněči cíl naší cesty, čímž se ho nemůžeme zbavit, ale po delším smlouvání jsme srazili cenu na přijatelných 70MAD na osobu (bus by stál 55). V přepočtu zhruba koruna za kilometr, což pro nás byla celkem přijatelná cena.
Taxi už obsahuje dva pasažéry na sedadle spolujezdce, my čtyři usedáme na zadní sedadlo a jízda začíná. Řidič se neohroženě řítí krajinou, předjíždí kde se dá a ze zákazu předjíždění či plné čáry si nedělá starosti. Místo brzdy má klakson, takže čeho by se vlastně bál...
Během jízdy v taxíku pozorujeme velbloudy, ovce a kozy lezoucí na stromy. Vzadu ale není moc místa nazbyt, takže nefotím, ač bych fakt strašně rád.
Po asi třech hodinách divoké jízdy vystupujeme. Odmítáme vtíravé marokánce a míříme k hotelu vyhlídnutém v průvodci. Bereme cenu 100MAD za pokoj, necháváme zde batohy a jdeme do mediny. Tam trávíme celý zbytek dne procházením a odmítáním prodejců. V Café de The si dáváme výborný mátový čaj a spěcháme na večeři. Končíme v luxusně vypadajícím podniku a jíme výborný Tajine. Cestou na hotel se necháváme zlákat na živou hudbu a dáváme si mátový čaj. Maročanky bubnující a zpívající lehce monotónní písně jsem docela rád viděl i slyšel. Mělo to svou atmosféru. Pak už jen chvíle bloudění medinou, nakoupit pomeranče, fíky a lusky a hurá zpět na hotel. V plánu je přesun do Marrakeche - čas jít spát. Tedy vlastně psát zápisky... :)
Našli jsme si, že v 9:30 jede autobus do Marrakeche. K němu jdeme přes medinu a za 70MAD se jím přesunujeme do vnitrozemí. Cesta je trochu jak na vlnách, autobus se chvílemi docela dost kýval. Kolem silnice je spousta pastevců s dobytkem, krajina mění svůj ráz a autobusák to pěkně krosí. Asi předtím trénoval v taxíku. Občasným troubením signalizuje pomalejším ať uhnou a beze strachu předjíždí. V Marrakechi procházíme městem k medině a po setřesení nadháněčů mizíme v hotelu Nissan, kde necháváme věci a jdeme do města na lehko. Bez batohů alespoň nedostáváme nabídky k ubytování na každém kroku. V medině to opravdu žije. Úzké uličky plné stánků s cetkami, ovocem a vším možným. Spousta lidí, do toho všeho cyklisté a motorkáři. Někteří řídí motorku jednoruč a v druhé ruce vezou tác se zbožím. Dáváme si Tajine a procházíme staré město. Večer se vrháme do víru Souku a nasáváme atmosféru přeplněného tržiště.
Pondělí máme celé vyhrazené pro Marrakech. Jdeme se podívat na botanickou zahradu, která je z poloviny naplněna bambusem a zbytek jsou kaktusy. Cestou k zahradě jsme podlehli šarlatánovi s hady. Chtěli jsme se podívat na kobru, ale končíme s hadem kolem krku. A to celé za pouhých 200DH. Nechávám mu jich 10, což je až až. On lamentuje, že nebude mít za co jíst, že je to málo. Příště se musíme víc bránit :). Naše kroky po návštěvě zahrady vedou do paláce Bahia. Na půli cesty využíváme park s internet terminály, je zde i WiFi. Hledáme spojení do Ouarzazate, ale stránka funguje na mobilu tak špatně, že raději prosím o pomoc kamaráda na jabberu. Díky VeNco za screenshoty spojů :). Odpoledne se už jen tak potulujeme medinou a popíjíme čaj. U čaje plánujeme co dál, já sepisuji blog a vydáváme se k hotelu. Zde ostatní zůstávají a já se jdu ztratit do Souku udělat ještě pár fotek a koupit na trhu několik pomerančů. Do víru Souku se společně vracíme ještě večer. Obcházíme stánky s jidlem, kde se stáváme terčem prodejců a vyjednáváme snad s šesti naráz :). Jedni nabízejí některé přílohy zdarma. Takže nás s potleskem vítají u svého stolu. Evidentně se tím baví, byla to docela zábava i pro nás. Po jídle se na účtu objevuje několik položek navíc, ale ubránili jsme se... :)
S těžkým srdcem opouštíme hotel Nissam, s lehčím Marrakech. Domlouváme si taxi do Imlilu za 240DH, což je přijatelná cena, ale asi mohlo být i líp. Cestou do hor se naskýtá několik krásných výhledů na Berberské vesničky a okolní krajinu. V Imlilu k nám přisedá nejspíš taxikářův známý a nabízí nám pokoj za jedno Euro. Jedeme se podívat. Taxík nás vyvezl až k hotelu (cesta spíš pro off-road) a jdeme smlouvat o ceně. Nabídka jídla je překvapivě drahá a nedaří se nám jí ani moc srazit. Načež zjišťujeme, že z Eura se stalo 300Dh. Chvíle handrkování, pár omluv, ale stejně si myslíme, že to byl spíš podlý tah a jdeme hledat ubytování jinam. Jedno z dětí žebrající tužku dostává od Lukáše dárek a po chvíli potkáváme Ibrahima, nabízejícího ubytování s jídlem za 100Dh. Veronika navrhla 80, on kontroval 90 a bylo po smlouvání. Pokoje vypadají dobře a tak zůstáváme. Bydlení v Berberské vesnici je zajímavé - zvenku to vypadá jak kus hlíny, vevnitř celkem pěkné bydlení. Volné máme už jen odpoledne. Jdeme se projít do sedla v 2479 m.n.m. Převýšení cca 700 metrů a pěkná krajina všude kolem. Večer Berberský tajine a pokec s Ibrahimovým synem a horským průvodcem v jedné osobě. Je však potřeba jít brzy spát, snídaně a Toubkal nás čekají již v půl sedmé ráno!
Na Toubkal vyrážíme přes brzké vstávání až těsně před osmou. Nebe je bez mraků, což je super. V půli cesty nevědomky ztrácíme Máju s Lukášem. Cesta do hor je pěkná, ze začátku lemována horskými vesničkami, později zasněženými štíty čtyřtisícovek. Vystoupání z 1800 do 3200 m n.m. chvíli trvá.
Výš pokračuji sám. Je nutné jít sněhem a mačky s cepínem by se v některých místech dost hodily. Potkávám jen takto vybavené skupinky, ale prý to bez výbavy půjde, akorát to prý bude dřina. Je. Dalších 350 výškových metrů mi trvá zhruba hodinu. Raději se otáčím a jdu dolů. Beztak není dobrý nápad jít dál sám. Sestup byl překvapivě rychlý, ale absence pořádného jídla je znát a na konci cesty cítím trochu únavu. :)
K večeri dostáváme další ochutnávku Berberských jídel - slaná krupice jako polívka a porce kuskusu snad pro osm lidí.
Je čas opustit hory a proto bereme taxi zpět do Marrakeche, odkud chceme přejet do Ouerzazate. Během cesty taxíkem si (nám) řidič pouští berberskou hudbu. Hlasitost počítám už víc nastavit nešla. Marrakech je po klidných horách neuvěřitelná změna. Jsme docela rádi, že zde jen přestupujeme na bus. Děláme však chybu a necháváme se přesvědčit k jízdě s jinou společností než CTM. Cena stejná, čas odjezdu měl být dřív. Není. Zdá se, že čekáme, až se bus pořádně naplní. Během čekání na odjezd se ulička mezi sedačky mění v tržiště. Neustále zde prochází prodejci všeho, od jídla, přes boty až k parfémům. Prodejce občas vystřídá žebrák, někteří i se srdcervoucím příběhem. V arabštině... Odjíždíme s hodinovým zpožděním a během cesty se můžeme kochat krásnými scenériemi během přejezdu Vysokého Atlasu. Z cesty jsem si odnesl několik poznatků. S odpadky se tu moc nemazlí, potřebuje-li někdo něco vyhodit, stačí otevřít okénko... Smrkání je zbytečnost, stačí celou cestu popotahovat, až chrochtat. Řidič autobusu používá nejčastěji hned po plynu klakson. Troubení se ozývá co dvě vteřiny. Mimo to máme z autobusu pořádně špinavé věci - příště fakt raději CTM. Ouerzazate je krásně klidné městečko. Moc toho zde není, ale klid je k nezaplacení :). Vymýšlíme plán na další den a půjčujeme si auto. Plán zahrnoval večerní návštěvu kasby Ben Ait Haddou, ale majitel tak dlouho měnil nefunkční světlo, až se setmělo a kasbu jsme raději naplánovali na další den. Odchod 6:15, takže je třeba jít brzy spát. Opět.
Ráno nás překvapuje zatažená obloha. Po předchozích dnech opravdu nečekaná změna. Cestou k autu se na nás nabalil chlápek mající na klopě placku strážce ulice. Nejspíš vlastní výroby. Podle všeho chce baksiš za "hlídání", parkujeme však v boční ulici, než má na starost a než přiběhl druhý strážce, rychle naskakujeme do auta a odjíždíme. Na křižovatce nás ještě otravuje ten první z nich, ale ignorujeme jej. Poušť, kterou projíždíme, mi připomíná krajinu v Arizoně a Utahu. Silnice je plná dětí jedoucích na kole do školy. Většinou jede velký chumel neohrožených školáků, zabírající celý jízdní pruh. Po příjezdu do Todry bohužel prší. Děláme krátkou procházku kaňonem a když jsme dostatečně mokří, nasedáme zase do auta. Vracíme se kolem palmarie a poté pouští do Todo Gorges. Zde nás čeká neuvěřitelná krajina. Kam se hrabe Todra. Auto máme půjčené jen do osmi, proto spěcháme zpět do Ouarzazate a z něj na kasby Ben Ait Haddoiu. Průvodce, který se k nám připojil, asi nejvíce ze všeho vyzdvihuje natáčení Gladiatora. Cestou k autu se nás nějaký chlapík vyptával odkud jsme a že náhodou má do Čech jet atd. Zakončuje své vyptávání nabídkou ubytování a my urychleně prcháme :). V Ouarzazate vedle hotelu poznáváme Mohameda. Zná češtinu a je neuvěřitelně veselej. Klábosíme s ním snad dvě hodiny a přijímáme pozvání na čaj. S vážnou tváří nám zdůraznil, že nás nezve aby nám něco prodal. Byla to pravda. Tenhle Maročan je snad vyjímka.
Ráno měníme další eura v dirhamy a jdeme před odjezdem pozdravit Mohameda. Ten na nás už z dálky volá :). Protože spěcháme na autobus do Rachidie, odmítáme čaj. Bus však jede se zpožděním, takže si užíváme slunce před kanceláři CTM. Zbytek dne trávíme v autobusu. Cestou je k vidění pouštní krajina s horami na pozadí. Krajina postupně přechází do větší a větší pouště. Občas jsou k vidění velbloudi, ale pohled na poušť je vesměs smutný. Důvodem je extrémně velké množství igelitových pytlů a odpadků. Krajinu to hyzdí pořádně, ale místním to zdá se nevadí. Na metru čtverečním je i několik kusů igelitu :(. Těsně před Rachidií vidíme i nefalšovanou písečnou dunu! :) V Rachidii se na nás lepí několik Maročanů, ale když vidí že jdeme akorát ke kanceláři Supratours, ztrácí zájem. Nasedáme do busu jedoucího na jih do Erfoudu, kam prijíždíme po sedmé večer. Opět se stáváme lovnou zvěří a nedaří se nám pomocníky setřást. Ubytováváme se v hotelu vyhlídnutém v průvodci, ukecáváme cenu ze 160dh na 100dh, ale asi jsme měli jít níž. Sprcha je poněkud porostlá plísní... Na internetu hledáme nejlevnější variantu výpravy na velbloudech v Merzouze, ale během chvíle vypadává proud, takže se jdeme najíst a spát. Zařídíme to zítra.
Ráno se stavujeme v prostorách s počítači připojenými na internet a hledáme levnou variantu výletu na velbloudech. Po chvíli máme dva kandidáty v ceně 300Dh. Lukáš volá na uvedený telefon a dohaduje podrobnosti. Prý za 320 i s odvozem do Merzougy. Po chvíli dorazil chlapík se kterým se Lukáš bavil a shodou okolností je to dvojce nabízející nám předchozí den na zastávce autobusu CTM možnost dostat se levněji do Merzougy. Dvojice to nebyla kdovíjak sympatická. Po čaji nás Mustafa odváží do Rissani, kde jsou trhy a ještě nás tam provází. Poté prý pojedeme do Merzougy. Na trzích se nám dostává ukázky marockých bylinných léčiv a poté jsme zavedeni do nějakého svazu Berberů, či tak nějak.. U vstupu mám dojem jak u obchodu s koberci. Po čaji přichází krátké představení, co který vzor na předváděných kobercích pro Berbery znamená. Pak padají otázky který koberec se nám líbí, kolik bysme tak zaplatili za ten a ten - a já přitom už myslel, že o prodejcích koberců to byla jen fáma :)
Vymlouváme se na malé batohy, což kobercáři demonstrují smotáním do malé ruličky a snaží se argument vyvrátit. Good quality, good price. Posmutnělé prodejce opouštíme, řekli jsme že se nám žádný nelíbí a nic kupovat nechceme.
Nato po nás venku Mustafa požaduje zaplatit 1280dh a že prý za 5 minut přijede SUV, které nás vezme do Merzougy. Nelíbí se nám to, tak s náma čeká do příjezdu. Neradi mu platíme předem, ale doufáme...
Navečer se dočkáváme velbloudů a jedeme po Sahaře ke stanům, kde je nachystaný nocleh. Velbloud je zajímavé, ale na jízdu totálně nepohodlné zvíře. Konec cesty (cca hodinové) jsem už dost trpěl :)
Navíc se ze hřbetu nedalo fotit. A že v čase západu slunce by bylo co. Berberský stan byl nedaleko okraje pouště, s elektřinou i záchody. Trochu past na turisty, ale což.
Před východem slunce jsme probuzeni a nasedáme opět na kulhající tvory. Je potřeba prožít utrpení ještě jednou. Východ slunce nás zastihl opět v sedle, takže z focení zase nic není. Jinak Sahara pěkná. Duny takové velikosti jsem nečekal :) Zbytek dne trávíme v podstatě přejezdem na sever do Azrou. V Merzouze jsme dohodli Grand taxi, který nás těch 400-500km vezme za celkových 880dh. Bus bohužel jezdí až v noci, takže si pár dirhamů připlácíme za ušetřený čas. Busem by to beztak v součtu bylo cca 600dh. Cestou z jihu se několikrát změní krajina. Chvíli pouště, pak kaňon klidně konkurující Grand Canyonu. Poté pustina s pastevci. Až konečně dorazíme do cedrových lesů a přivítají nás opice u cesty. Azrou samo o sobě je po pouštích změna o 180 stupňů. Spousta zeleně, klid a nikdo nás zde neotravuje :). Bereme mírně dražší hotel (přesto pro nás stále celkem levný) a jdeme na vyhlídku nad Azrou. Některé části města mi připomínají Portugalsko, celé to tu prostě působí dost Evropsky.
V cukrárně/pekárně kupujeme snídani a jdeme do kavárny. Číšník nám krabici z jiného obchodu odnáší. Obratem nám obsah servíruje na talířkách, přestože je to z jiného obchodu! Plánem na dnešní den je procházka po cedrových lesích a pozorování opic. Taxíkem se necháváme dovést nad Azrou, kde jsou zlenivělé opice. Lidé je tam bohužel permanentně krmí a opice to pojaly jako životní styl. Procházka v lese je perfektní. Všude je spousta ještěrek. Po menším okruhu se vracíme na místo s opicema. Jsou mrchy k nalezení jen tam, kde je lidi krmí. Mája s Veronikou se nechávají svézt na koních, já s Lukášem fotíme opice. Po návratu koňské výpravy následuje krmení opic. Trest však následuje v zápětí, kdy z ledabyle odloženého Lukášova batohu krade jedna z opic svačinu a mizí s ní na stromě. Poté vyrážíme pěšky do Azrou a kocháme se krajinou. V Azrou se po večeri rozdělujeme - Lukáš si šel zálohovat fotky, já se šel toulat městem s cílem udělat pár nočních fotek a zbytek nakupoval dárky :). Večer už jen pohodové posezení před kavárnou na "zahrádce", to mi bude v Praze chybět...
Z Azrou jsme chtěli odjet busem CTM, ale jede až po druhé hodině, nebo v noci. Zkoušíme tedy bus, který jede až po určitém naplnění (identifikace dle předchozích zkušeností). Cena je příznivá, ale autobus je opět neuvěřitelně špinavý. Sedačky hnusné, banány a kapesníčky zastrkané kde to jen jde.. Navíc po slíbených deseti minutách odjezd nenastává. Pár pasažérů to navíc vzdalo, takže to na odjezd nevypadá vůbec. Bereme zpět peníze a jdeme zkusit taxi. Ten na cestu do Fesu vychází o 10dh dráž, stejně jak CTM bus.. Ale čeká nás další cesta v sedmi lidech v autě. Naštěstí krátká :).
Ve Fesu jsme svědky pouliční bitky. Frajírek bezohledně řítící se ulicí malém naboural auto vyjíždějící pomalu z parkoviště. Poté se pouští do hádky a napadá slušného řidiče. Ten končí s roztrženým rukávem saka a běží si do kufru pro tyč. Kolemjdoucí je k sobě ale už nepustili a po krátké strkanici je po všem.
Medina je ještě docela daleko, tak za pár korun bereme Petit taxi a vystupujeme nedaleko vytipovaných hotelů. Ubytování však nalézáme u rodiny pronajímající pokoje turistům. Levné, pěkné, s internetem a čajem/kafem v ceně.
Odpoledne se procházím medinou sám. Ženská část výpravy nakupuje, Lukáš se necítí dobře tak odpočívá. Večer jdeme s Veronikou koupit vodu a pár pomerančů, trochu se ještě procházíme, až se dostáváme úplně někam hodně daleko. Dokázal bych možná najít cestu zpět, kdybysme se vraceli přesně opačně, ale vzhledem k tomu že se zavřením obchodů vše vypadá úplně jinak, tak težko říct zda bych tam nebloumal ještě teď. Veronika tak mává na Petit taxi a necháváme se odvést do známých míst, kde víme, že již trefíme :).
Bohužel vychází předpověď počasí a prší. Naštěstí ale vychází předpověď počasí a prší jen dopoledne. Nicméně Lukáš ještě není zcela fit a chce se během dopoledne vyležet. Vyrážím tedy jen s Veronikou do víru mediny Fesu. Tam mi to přišlo jak někdy ve středověku. Vyhlídka od Meredinských hřbitovů je výborná, celá medina je jako na dlani. V medině je hodně těžké nebloudit, občas se ptáme prodavačů na cestu a ti nám ochotně ukazují směr. Chce to ovšem vědět, kam člověk chce jít :) Prohlížíme si koželužné kádě, mešity (zvenčí) a mladou nadháněčkou jsme nalákáni na výhled na mešitu shora. Výhled je to natolik špatný, navíc s průchodem obchodem s koberci, takže jí jen pěkně děkujeme a jdeme po svých. Odpoledne si prohlížíme muzeum Bahia a vysedáváme s čajem na ulici. Veronika s Majkou jdou do hammamu, místních lázní. Náš ubytovatel jim nabídl zhruba dvojnásobnou cenu něž jaká se tam běžně platí, takže odmítly nabídku doprovodu a rozhodly se tam vyrazit na vlastní pěst levněji. Na večer kupuji něco přes kilo pomerančů a opět mě udivuje jejich nízká cena - 4dh, tedy cca 10kč! Mája se nám nakonec svěřuje s obchodem dne. Nechtěně si koupila kus bambusu s kopýtkem na konci za krásných 180dh. Ale hraje to pěkně! :) Ke zvířatům se zde nechovají moc pěkně. Oslíci využívaní stavbaři na nošení nákladu dost trpí. Na tlamě nasazená plastová pixla, neustálé bití a před našimi zraky dostal jeden i trámem po hlavě :(.
Z Fesu se jedeme podívat do Meknesu. Knižní průvodce uvádí, že po Fesu není návštěva Meknesu nejlepší nápad, že je tam to samé v menším. Má pravdu. Nicméně alespoň zkoušíme místní vlak. Je dražší něž doprava busem, ale zase si to po kolejích metelil 160km/h. Meknes nám nepřináší žádný velký zážitek, medina je vesměs prázdná - je pátek a většina lidí je v mešitě.. Vyzvedáváme batohy uschované v jednom hotelu a míříme na další cíl - hlavní město Rabat. Rabat je docela hezký. Po několika optáních v hotelech s cenami 200+ za pokoj jdeme zkusit štěstí do Mediny. Tam bereme za 90dh pokoj bez sprchy a jdeme se procházet medinou a po pobřeží.
Sobotní plán zahrnuje město El Jadida, kam se přesouváme opět vlakem. Dopoledne trávíme přesunem mezi městy a po vystoupení v El Jadide domlouváme dva Petit taxi (do jednoho se nevejdeme) s cílem Place Mohamed V. Mě a Veroniku ale taxikář vysazuje úplně jinde, což zjišťujeme po vystoupení a neshledání se s druhou půlkou výpravy. Po konzultaci s gps a průvodcem jdeme asi kilometr městem na vytoužené náměstí. Lidé, kterých jsme se ptali, jestli neví kde to je, tak buď nevěděli, nebo mluvili jen Arabsky. A v mapách se místní také moc nevyznají... :) Kus od náměstí nacházíme zatím nejlevnější hotel a jdeme se podívat na město v Portugalském stylu. Navečer už jen procházka po pláži, kafe a krásná přímořská atmosféra. Konec výletu se blíží.
Do Casablanky se připravujeme pomocí autobusu CTM. Na vlakovém nádraží zjišťujeme časy odjezdu vlaků jedoucích na letiště a jdeme i s batohy na vytipovaná místa. Veronika je ochotná vstávat v noci a jet ranním vlakem na letiště, tak se snaží najít hotel. My ostatní počítáme s přenocováním na letišti. Hotely jsou zde hodně levné, ale plné - na letišti budeme komplet. Město samotné nás moc neohromuje. Nevábně to tu smrdí :). Po chvíli chůze se dostáváme k mešitě Hassana II., přes 200 metrů vysoké chloubě města. Otevřeno mají jen do 14 hodin, jdeme čtvrt hodiny po. Průvodce nás však ještě pouští, ale zdůrazňuje touhu dostat baksiš. To nám v průběhu výkladu ještě jednou připomíná :). Ale do mešity se jen tak člověk nedostane. No a pak už jen přečkat noc na letišti, kde nás nechávají v poklidu spát na lavičkách / zemi a hurá do Prahy.