Západ USA - Kalifornie, Nevada, Utah, Arizona
[3. 9. 2009 - 22. 9. 2009]
Na západ US, našlapaný národními parky, jsme se vydali v září 2009. Už před odletem, když jsme plánovali kam všude se podívat a kam se nepodívat, nám bylo jasné, že stihnout všechno se zkrátka nedá. Tři týdny je na tu oblast prostě málo.
Den, co má 33 hodin
Po příletu do San Franciska jsme na letišti vyzvedli objednané SUV. Paní co nám auto přistavila, se s ničím moc nepárala a ve stylu tady je auto a už zmizte odešla. My bychom ve skutečnosti i zmizeli, ale nedařilo se. Ta koukala, když jsem se jí ptal, jak se ten automat ovládá :) Nicméně se nakonec z parkovacího režimu přeřadit podařilo (musíte zabrzdit, když se chcete rozjet) a jeli jsme hledat hostel v SF.
San Francisko bylo svojí atmosférou perfektní začátek
amerického výletu. Místa známá z her a filmů byla najednou realitou.
Bezdomovci s nákupními košíky, spící pod lampou, hrající šachy v průchodu
(lituju, že jsem se neodvážil je fotit). Prostě tak jak jsem si to
představoval, tak to bylo. Ve dne potom Golden Gate, prudce klesající ulice s
vodorovnejma křižovatkama, výhled na Alcatraz, park (not in scale).. to se
musí zažít..
Labor day, camping day
Před cestou do Yosemite NP jsme si naplánovali zastávku u Lake Tahoe. Narazili jsme ovšem na problém sehnat místo v kempu. Kolem Lake Tahoe jich je sice nepočítaně, ale vzhledem k místnímu svátku práce a tedy prodlouženému víkendu snad celá Kalifornie vyrazila k jezeru kempovat. Na labor day je potřeba příště pamatovat, jezdili jsme tam do noci :)
Jezero samotné není špatné, ale zastávka v Emerald Bay by možná stačila. Fanoušky hry Fallout ale jistě potěší jízda po místech přenesená na herní mapu (Reno, Redding, Klamath..). Ostatní snad alespoň poměrně prudce stoupající pohoří Sierra Nevada s výhledem na pustou krajinu. Cesta je daleká a tak jsme převážně dřepěli v autě..
Yosemite
Před vjezdem do národního parku jsme zastavili u Mono Lake, jezera s velmi vysokou koncentrací soli. Poté už jsme uháněli po silnici linoucí se parkem, vyhlížejíc medvědy, s cílem dojet do Yosemite Village. Cestou nás odklonil chlapík v reflexní vestě, že kvůli požáru v parku je cesta zavřená a že to máme objet. Na otázku "jak je to daleko" se nám dostalo odpovědi že kousek. A sto let je dlouhá doba! Úplnej kousek to prostě nebyl. Ale dojeli jsme :).
Yosemite je rozhodně pěkný místo, ale chtělo by to o něco víc času, aby se člověk mohl podívat někam dál. Ve vesnici bylo snad víc lidí než ve městech, na dostupnějších stezkách jich taky chodilo celkem dost, ale věřím, že na vícedenní hike se tam už vydává málokdo. Ani my ne. V září je navíc dost sucho, takže vodopády, které nebyly úplně bez vody, tak byly spíš takovým čůrkem na skále :). Mist trail jsme zdolali za sucha (což se normálně nedá), Mirror lake byl bez vody, ale i tak to bylo dobrý.
Ve výše položeném kempu Tuolumne Meadows (2000mnm), kde nebyla elektřina nebo teplá voda, byl zážitek hnedle o něco zajímavější. Lidu zde bylo méně a při vaření večeře došlo i na setkání s medvědem. Ten se podíval do našeho otevřeného kufru auta, na nás, a pak líně odešel do tmy a do křoví. Jinak teda pohled na ohromný spáleniště, který ještě doutnalo když jsme odjížděli, byl trochu smutnej..
Ze tří tisíc do nuly
Před vjezdem do Death Valley se nám na displeji na palubce auta objevila informace, že je potřeba vyměnit olej. A tady zápisek v deníku končí.. nebo ne, nekončí. Údolím smrti jsme jeli převážně přes noc. Ve tři v noci byla venkovní teplota krásných 35°C. Silnice vedla chvílema ve třech tisících metrech nad mořem, chvílema pod úrovní moře. Ve sjezdech dostávaly zabrat hlavně brzdy, učíme se automatu vnutit nižší rychlostní stupeň pro brždění motorem. Noční zastávka v měsíční krajině na Zabriskie point a pak rychle spěcháme na Dante's view, kde jsme plánovali shlédnout východ slunce. Po ránu ještě vyzvedáváme geocache na pokraji parku (už bylo pořádný vedro) a míříme po silnicích, kde zatáčky jsou vzácností, do Las Vegas. Ve Vegas míříme kvůli servisnímu zásahu (ten olej) do pobočky autopůjčovny. Bohužel fasujeme jiný auto (s menším kufrem).
Ve Vegas bylo fakt vedro. Rozpálenej asfalt pěkně sálal, kamkoliv člověk šel, bylo potřeba projít kasínem (kde pro změnu bylo tak 19°C, takže venku vždycky přišla facka :)). Večer jsme si prošli Strip (hlavní třídu) kolem zmenšenejch pyramid, Eiffelovek a Soch svobody a podobnejch kýčů. Byl to spíš frustrující zážitek, všude milión lidí a hlavně na každym metru mexikánec pleskající lístečkem o ruku a vnucující tyto malý letáčky kolemjdoucím. Reklama na bordel samozřejmě. A na zemi byla těch lístečků už tak miliarda. Mexikánce s letáčkem střídali mexikánci prodávající lahve s vodou. Ty aspoň nebyli tak agresivní :). Las Vegas prostě nezaujalo.
The Grand Canyon state
Z Las Vegas míříme kolem Hoover Dam, kde si dáváme prohlídku útrob přehrady, do Arizony. Ke Grand Canyonu je to celkem štreka. Silnice vede skoro až k okraji kaňonu. Narozdíl od spousty kravaťáků, co jen nahoře vyskáčou z auta, nafotí a jedou dál, se jdeme projít a klesáme kaňonem. Nejdeme až dolů, ještě se musíme vrátit a vyrazit na cestu. Každopádně boty ten jemný prach z pěšiny vedoucí dolů jen tak neopustí. Ani ponožky. Špinaví jsme z toho dost :)
Nedaleko Page koukáme na perfektní meandry Colorada a míříme k Utahu, kde nedaleko hranic kempujeme. V kempu je sprcha za právě 8 čtvrťáků, které Lukáš záhy vytahuje z peněženky a mizí ve sprše. My ostatní tolik mincí nemáme a vymýšlíme plán, že se vykoupeme v nedaleké vodě. Ale než jsme k vodě došli, setmělo se a přestože to byla vodní plocha jako kráva, po tmě jsme jí už nenašli. Ten břeh byl snad nekonečnej. Museli jsme zrovna narazit na nějakou zátoku, jinak to nechápu :) Vykoupat se ale musíme a s Lukášovou pomocí několika čtvrťáků nám to po složení dává šanci na koupel. Každej máme tak minutu, ale jinak to fakt nešlo :)
Cestou do Arches, se stavujeme na západ slunce v Bryce Canyonu. Osobně se mi líbil víc než Grand Canyon. Hoodoos jsou perfektní. Protože chceme kempovat v Arches, kde je jen malej kemp a velkej zájem o něj a nedalo se to rezervovat přes internet, míříme přes celej Utah, abysme ráno byli mezi prvníma ve frontě na místa v kempu. To se nám podařilo. Rezervace těch pár míst je vždycky do půl hodiny po otevření pryč.
Déšť co správce parku nepamatoval
Arches je úžasný místo plný skalních útvarů a jsem rád, že jsme tam jeli. Bylo to daleko, ale rozhodně to za tu cestu stálo! Večer se sešly bořky ze tří světovejch stran a daly si sraz rovnou nad náma. Chvíli jsme měli strop stanu napláclej na obličej a pod náma tekl potok. Ale PEPPův novej Jurek to všechno vydržel :)
Další parky v Utahu jsou taky plný přírodních útvarů. Přes Canyonlands, Capitol Reef a Zion jsme se vraceli zpět. Hrubej plán byl dojet do Sequioa NP, což bylo teda sakra daleko. Vymysleli jsme druhou návštěvu Údolí smrti s pokusem podívat se na Race track - pohybující se kameny. Cesta ale byla příšerná. Jeli jsme děsně pomalu a pořád se nám přerovnával obsah kufru. Načež se uprostřed pustiny vyloupnul človíček s čelovkou - prej mu zdechlo auto a tak jde pěšky na stanici rangerů. Tak jsme to otočili, nabrali ho a zavezli ho tam. Šel by ještě pěkně dlouho, už tak vypadal že nebyl moc při smyslech :). Na stanici však nikdo nebyl, tak jsme ho hodili na okraj Údolí smrti a jeli se podívat do Sequoia parku..
Obří sekvoje jsou opravdu hodně impozantní. Normální stromy oproti nim vypadaly jak párátka. Nádhera. Výlet se ale chýlil ke konci. Před příjezdem do LA jsme ještě navštívili Malibu Creek - hlavní atrakcí je místo, kde se natáčel MASH. Pak už jen pár dní v LA, kde jsme navštívili Warner Bross studio (moc mě to nebralo), projeli si Mulholland Drive, prošli Hollywood Boulevard, zašlapali několik švábů, málem mě zatknula pobřežní hlídka, a.. už jen vrátit auto a přetrpět přelet Atlantiku.