[25. 8. 2012 - 2. 9. 2012]

Na konci srpna jsem vyrazil na návštěvu do města Göteborg. Nevím proč, ale zvolil jsem nepohodlnou cestu autobusem. Koupil lístek a vyrazil. Vyfasoval jsem místo vedle člověka, co asi tu předlouhou cestu nechtěl strávit jen čtením a hned se se mnou dal do řeči. A já měl přitom po ruce Kindle. Hned vedle přes uličku bylo volný místo, ale kdesi na severu Čech jsme nabrali posledního pasažéra. Chlap, co by o něm snad každej musel říct, že je to Viking. Nejistým krokem zamířil ke svému místu a bylo hned jasný, že se na cestu trochu posilnil. Po kapsách bundy další plechovky piva. A hned se s náma dal do řeči, nabízel pivo, vysvělil, že za střízliva by tu cestu nešlo vydržet, ale že tam musí přejet kvůli práci. Cesta tak docela dobře utekla.

Protože bus nejel přes Göteborg, musel jsem v Malmö přestoupit. Po chvíli čekání na zapadlém mini terminálu, kde nebylo v podstatě skoro nic, jsem se dočkal a mohl tak dokončit dlouhou cestu. V Göteborgu mě u sebe nechala pár dní přebývat kamarádka Hanka a vzala mě na výlety po městě a přilehlém okolí. Navštívili jsme námořní muzeum a tamní ponorku, nedaleký Marstrand, Tjolöholm a spoustu dalších míst, jejichž názvy už nedám dohromady. Ač na jihu severu, tak počasí bylo perfektní. Promokli jsme jen jednou, když yr.no slibovalo že bude dobře. Cestu do Prahy v paměti nemám, vím jen že pivem jsem jí nevymazal, ale asi už jsme seděli vedle sebe dva introverti a spokojeně vybíjeli Kindle.

Fotky ze Švédska

[16. 3. 2012 - 1. 4. 2012]

Naše cesta začíná v půl sedmé na hlavním nádraží. Vlakem se přesouváme do Berlína, odkud letíme nízkonákladovkou do Agadiru. Na nádraží už to vypadalo, že to Veronice ujede, ale nakonec to stihla. Lukáš s Májou se připojují v Holešovicích. Let je nuda, ostatně jako vždy. Po 17. hodině vystupujeme na Africkou půdu a jdeme vyměnit eura za dirhamy. Hnedle při první příležitosti naletět tak činíme a měníme za suverénně nejhorší kurz :-). Další směnárny jsou za rohem.. Naštěstí jsme měnili jen pár euro a tak nás nevýhodnost kurzu extra netrápí. Před letištěm odoláváme nabídkám taxikářů a po delším čekání u silnice (ano, žádná značka že tam bus jezdí, nebo snad cedule o zastávce zde není) na bus se dočkáváme. Mezitím stihlo projet několik zajímavých vozidel. Náklaďák naložený do výšky několika metrů nějakým haraburdím vypadal fakt zajímavě. Naším večerním cílem je městečko Inezgane. Domlouváme hotel vyhlídnutý v průvodci a poté jdeme na večeři. Ta je sice hodně levná, ale ne moc dobrá. Kuchař asi nezná sůl. Zdejší tržiště žije i večer, ačkoliv většina trhovců již balí. Provoz na silnici připomíná spíš chaos, ale to akorát dokresluje nevšední atmosféru.

Vstáváme ne zcela odpočati, v brzkých ranních hodinách se totiž hotelem neslo svolávání muezzina. Modlitba to byla hlasitá a dlouhá. K snídani volíme croissanty a kafe s mlékem, což vychází na krásných 14 MAD. Rozhodli jsme se vynechat zajíždku do Sidi Ifni a jet na sever do Essauri. Zjišťujeme však, že s busem máme smůlu, dnes už nepojede. Je na čase vyzkoušet Grand Taxi. Lukáš sice vyklopil prvnímu naháněči cíl naší cesty, čímž se ho nemůžeme zbavit, ale po delším smlouvání jsme srazili cenu na přijatelných 70MAD na osobu (bus by stál 55). V přepočtu zhruba koruna za kilometr, což pro nás byla celkem přijatelná cena. Taxi už obsahuje dva pasažéry na sedadle spolujezdce, my čtyři usedáme na zadní sedadlo a jízda začíná. Řidič se neohroženě řítí krajinou, předjíždí kde se dá a ze zákazu předjíždění či plné čáry si nedělá starosti. Místo brzdy má klakson, takže čeho by se vlastně bál... Během jízdy v taxíku pozorujeme velbloudy, ovce a kozy lezoucí na stromy. Vzadu ale není moc místa nazbyt, takže nefotím, ač bych fakt strašně rád. Po asi třech hodinách divoké jízdy vystupujeme. Odmítáme vtíravé marokánce a míříme k hotelu vyhlídnutém v průvodci. Bereme cenu 100MAD za pokoj, necháváme zde batohy a jdeme do mediny. Tam trávíme celý zbytek dne procházením a odmítáním prodejců. V Café de The si dáváme výborný mátový čaj a spěcháme na večeři. Končíme v luxusně vypadajícím podniku a jíme výborný Tajine. Cestou na hotel se necháváme zlákat na živou hudbu a dáváme si mátový čaj. Maročanky bubnující a zpívající lehce monotónní písně jsem docela rád viděl i slyšel. Mělo to svou atmosféru. Pak už jen chvíle bloudění medinou, nakoupit pomeranče, fíky a lusky a hurá zpět na hotel. V plánu je přesun do Marrakeche - čas jít spát. Tedy vlastně psát zápisky... :)

Našli jsme si, že v 9:30 jede autobus do Marrakeche. K němu jdeme přes medinu a za 70MAD se jím přesunujeme do vnitrozemí. Cesta je trochu jak na vlnách, autobus se chvílemi docela dost kýval. Kolem silnice je spousta pastevců s dobytkem, krajina mění svůj ráz a autobusák to pěkně krosí. Asi předtím trénoval v taxíku. Občasným troubením signalizuje pomalejším ať uhnou a beze strachu předjíždí. V Marrakechi procházíme městem k medině a po setřesení nadháněčů mizíme v hotelu Nissan, kde necháváme věci a jdeme do města na lehko. Bez batohů alespoň nedostáváme nabídky k ubytování na každém kroku. V medině to opravdu žije. Úzké uličky plné stánků s cetkami, ovocem a vším možným. Spousta lidí, do toho všeho cyklisté a motorkáři. Někteří řídí motorku jednoruč a v druhé ruce vezou tác se zbožím. Dáváme si Tajine a procházíme staré město. Večer se vrháme do víru Souku a nasáváme atmosféru přeplněného tržiště.

Pondělí máme celé vyhrazené pro Marrakech. Jdeme se podívat na botanickou zahradu, která je z poloviny naplněna bambusem a zbytek jsou kaktusy. Cestou k zahradě jsme podlehli šarlatánovi s hady. Chtěli jsme se podívat na kobru, ale končíme s hadem kolem krku. A to celé za pouhých 200DH. Nechávám mu jich 10, což je až až. On lamentuje, že nebude mít za co jíst, že je to málo. Příště se musíme víc bránit :). Naše kroky po návštěvě zahrady vedou do paláce Bahia. Na půli cesty využíváme park s internet terminály, je zde i WiFi. Hledáme spojení do Ouarzazate, ale stránka funguje na mobilu tak špatně, že raději prosím o pomoc kamaráda na jabberu. Díky VeNco za screenshoty spojů :). Odpoledne se už jen tak potulujeme medinou a popíjíme čaj. U čaje plánujeme co dál, já sepisuji blog a vydáváme se k hotelu. Zde ostatní zůstávají a já se jdu ztratit do Souku udělat ještě pár fotek a koupit na trhu několik pomerančů. Do víru Souku se společně vracíme ještě večer. Obcházíme stánky s jidlem, kde se stáváme terčem prodejců a vyjednáváme snad s šesti naráz :). Jedni nabízejí některé přílohy zdarma. Takže nás s potleskem vítají u svého stolu. Evidentně se tím baví, byla to docela zábava i pro nás. Po jídle se na účtu objevuje několik položek navíc, ale ubránili jsme se... :)

S těžkým srdcem opouštíme hotel Nissam, s lehčím Marrakech. Domlouváme si taxi do Imlilu za 240DH, což je přijatelná cena, ale asi mohlo být i líp. Cestou do hor se naskýtá několik krásných výhledů na Berberské vesničky a okolní krajinu. V Imlilu k nám přisedá nejspíš taxikářův známý a nabízí nám pokoj za jedno Euro. Jedeme se podívat. Taxík nás vyvezl až k hotelu (cesta spíš pro off-road) a jdeme smlouvat o ceně. Nabídka jídla je překvapivě drahá a nedaří se nám jí ani moc srazit. Načež zjišťujeme, že z Eura se stalo 300Dh. Chvíle handrkování, pár omluv, ale stejně si myslíme, že to byl spíš podlý tah a jdeme hledat ubytování jinam. Jedno z dětí žebrající tužku dostává od Lukáše dárek a po chvíli potkáváme Ibrahima, nabízejícího ubytování s jídlem za 100Dh. Veronika navrhla 80, on kontroval 90 a bylo po smlouvání. Pokoje vypadají dobře a tak zůstáváme. Bydlení v Berberské vesnici je zajímavé - zvenku to vypadá jak kus hlíny, vevnitř celkem pěkné bydlení. Volné máme už jen odpoledne. Jdeme se projít do sedla v 2479 m.n.m. Převýšení cca 700 metrů a pěkná krajina všude kolem. Večer Berberský tajine a pokec s Ibrahimovým synem a horským průvodcem v jedné osobě. Je však potřeba jít brzy spát, snídaně a Toubkal nás čekají již v půl sedmé ráno!

Na Toubkal vyrážíme přes brzké vstávání až těsně před osmou. Nebe je bez mraků, což je super. V půli cesty nevědomky ztrácíme Máju s Lukášem. Cesta do hor je pěkná, ze začátku lemována horskými vesničkami, později zasněženými štíty čtyřtisícovek. Vystoupání z 1800 do 3200 m n.m. chvíli trvá. Výš pokračuji sám. Je nutné jít sněhem a mačky s cepínem by se v některých místech dost hodily. Potkávám jen takto vybavené skupinky, ale prý to bez výbavy půjde, akorát to prý bude dřina. Je. Dalších 350 výškových metrů mi trvá zhruba hodinu. Raději se otáčím a jdu dolů. Beztak není dobrý nápad jít dál sám. Sestup byl překvapivě rychlý, ale absence pořádného jídla je znát a na konci cesty cítím trochu únavu. :) K večeri dostáváme další ochutnávku Berberských jídel - slaná krupice jako polívka a porce kuskusu snad pro osm lidí.

Je čas opustit hory a proto bereme taxi zpět do Marrakeche, odkud chceme přejet do Ouerzazate. Během cesty taxíkem si (nám) řidič pouští berberskou hudbu. Hlasitost počítám už víc nastavit nešla. Marrakech je po klidných horách neuvěřitelná změna. Jsme docela rádi, že zde jen přestupujeme na bus. Děláme však chybu a necháváme se přesvědčit k jízdě s jinou společností než CTM. Cena stejná, čas odjezdu měl být dřív. Není. Zdá se, že čekáme, až se bus pořádně naplní. Během čekání na odjezd se ulička mezi sedačky mění v tržiště. Neustále zde prochází prodejci všeho, od jídla, přes boty až k parfémům. Prodejce občas vystřídá žebrák, někteří i se srdcervoucím příběhem. V arabštině... Odjíždíme s hodinovým zpožděním a během cesty se můžeme kochat krásnými scenériemi během přejezdu Vysokého Atlasu. Z cesty jsem si odnesl několik poznatků. S odpadky se tu moc nemazlí, potřebuje-li někdo něco vyhodit, stačí otevřít okénko... Smrkání je zbytečnost, stačí celou cestu popotahovat, až chrochtat. Řidič autobusu používá nejčastěji hned po plynu klakson. Troubení se ozývá co dvě vteřiny. Mimo to máme z autobusu pořádně špinavé věci - příště fakt raději CTM. Ouerzazate je krásně klidné městečko. Moc toho zde není, ale klid je k nezaplacení :). Vymýšlíme plán na další den a půjčujeme si auto. Plán zahrnoval večerní návštěvu kasby Ben Ait Haddou, ale majitel tak dlouho měnil nefunkční světlo, až se setmělo a kasbu jsme raději naplánovali na další den. Odchod 6:15, takže je třeba jít brzy spát. Opět.

Ráno nás překvapuje zatažená obloha. Po předchozích dnech opravdu nečekaná změna. Cestou k autu se na nás nabalil chlápek mající na klopě placku strážce ulice. Nejspíš vlastní výroby. Podle všeho chce baksiš za "hlídání", parkujeme však v boční ulici, než má na starost a než přiběhl druhý strážce, rychle naskakujeme do auta a odjíždíme. Na křižovatce nás ještě otravuje ten první z nich, ale ignorujeme jej. Poušť, kterou projíždíme, mi připomíná krajinu v Arizoně a Utahu. Silnice je plná dětí jedoucích na kole do školy. Většinou jede velký chumel neohrožených školáků, zabírající celý jízdní pruh. Po příjezdu do Todry bohužel prší. Děláme krátkou procházku kaňonem a když jsme dostatečně mokří, nasedáme zase do auta. Vracíme se kolem palmarie a poté pouští do Todo Gorges. Zde nás čeká neuvěřitelná krajina. Kam se hrabe Todra. Auto máme půjčené jen do osmi, proto spěcháme zpět do Ouarzazate a z něj na kasby Ben Ait Haddoiu. Průvodce, který se k nám připojil, asi nejvíce ze všeho vyzdvihuje natáčení Gladiatora. Cestou k autu se nás nějaký chlapík vyptával odkud jsme a že náhodou má do Čech jet atd. Zakončuje své vyptávání nabídkou ubytování a my urychleně prcháme :). V Ouarzazate vedle hotelu poznáváme Mohameda. Zná češtinu a je neuvěřitelně veselej. Klábosíme s ním snad dvě hodiny a přijímáme pozvání na čaj. S vážnou tváří nám zdůraznil, že nás nezve aby nám něco prodal. Byla to pravda. Tenhle Maročan je snad vyjímka.

Ráno měníme další eura v dirhamy a jdeme před odjezdem pozdravit Mohameda. Ten na nás už z dálky volá :). Protože spěcháme na autobus do Rachidie, odmítáme čaj. Bus však jede se zpožděním, takže si užíváme slunce před kanceláři CTM. Zbytek dne trávíme v autobusu. Cestou je k vidění pouštní krajina s horami na pozadí. Krajina postupně přechází do větší a větší pouště. Občas jsou k vidění velbloudi, ale pohled na poušť je vesměs smutný. Důvodem je extrémně velké množství igelitových pytlů a odpadků. Krajinu to hyzdí pořádně, ale místním to zdá se nevadí. Na metru čtverečním je i několik kusů igelitu :(. Těsně před Rachidií vidíme i nefalšovanou písečnou dunu! :) V Rachidii se na nás lepí několik Maročanů, ale když vidí že jdeme akorát ke kanceláři Supratours, ztrácí zájem. Nasedáme do busu jedoucího na jih do Erfoudu, kam prijíždíme po sedmé večer. Opět se stáváme lovnou zvěří a nedaří se nám pomocníky setřást. Ubytováváme se v hotelu vyhlídnutém v průvodci, ukecáváme cenu ze 160dh na 100dh, ale asi jsme měli jít níž. Sprcha je poněkud porostlá plísní... Na internetu hledáme nejlevnější variantu výpravy na velbloudech v Merzouze, ale během chvíle vypadává proud, takže se jdeme najíst a spát. Zařídíme to zítra.

Ráno se stavujeme v prostorách s počítači připojenými na internet a hledáme levnou variantu výletu na velbloudech. Po chvíli máme dva kandidáty v ceně 300Dh. Lukáš volá na uvedený telefon a dohaduje podrobnosti. Prý za 320 i s odvozem do Merzougy. Po chvíli dorazil chlapík se kterým se Lukáš bavil a shodou okolností je to dvojce nabízející nám předchozí den na zastávce autobusu CTM možnost dostat se levněji do Merzougy. Dvojice to nebyla kdovíjak sympatická. Po čaji nás Mustafa odváží do Rissani, kde jsou trhy a ještě nás tam provází. Poté prý pojedeme do Merzougy. Na trzích se nám dostává ukázky marockých bylinných léčiv a poté jsme zavedeni do nějakého svazu Berberů, či tak nějak.. U vstupu mám dojem jak u obchodu s koberci. Po čaji přichází krátké představení, co který vzor na předváděných kobercích pro Berbery znamená. Pak padají otázky který koberec se nám líbí, kolik bysme tak zaplatili za ten a ten - a já přitom už myslel, že o prodejcích koberců to byla jen fáma :) Vymlouváme se na malé batohy, což kobercáři demonstrují smotáním do malé ruličky a snaží se argument vyvrátit. Good quality, good price. Posmutnělé prodejce opouštíme, řekli jsme že se nám žádný nelíbí a nic kupovat nechceme. Nato po nás venku Mustafa požaduje zaplatit 1280dh a že prý za 5 minut přijede SUV, které nás vezme do Merzougy. Nelíbí se nám to, tak s náma čeká do příjezdu. Neradi mu platíme předem, ale doufáme... Navečer se dočkáváme velbloudů a jedeme po Sahaře ke stanům, kde je nachystaný nocleh. Velbloud je zajímavé, ale na jízdu totálně nepohodlné zvíře. Konec cesty (cca hodinové) jsem už dost trpěl :) Navíc se ze hřbetu nedalo fotit. A že v čase západu slunce by bylo co. Berberský stan byl nedaleko okraje pouště, s elektřinou i záchody. Trochu past na turisty, ale což.

Před východem slunce jsme probuzeni a nasedáme opět na kulhající tvory. Je potřeba prožít utrpení ještě jednou. Východ slunce nás zastihl opět v sedle, takže z focení zase nic není. Jinak Sahara pěkná. Duny takové velikosti jsem nečekal :) Zbytek dne trávíme v podstatě přejezdem na sever do Azrou. V Merzouze jsme dohodli Grand taxi, který nás těch 400-500km vezme za celkových 880dh. Bus bohužel jezdí až v noci, takže si pár dirhamů připlácíme za ušetřený čas. Busem by to beztak v součtu bylo cca 600dh. Cestou z jihu se několikrát změní krajina. Chvíli pouště, pak kaňon klidně konkurující Grand Canyonu. Poté pustina s pastevci. Až konečně dorazíme do cedrových lesů a přivítají nás opice u cesty. Azrou samo o sobě je po pouštích změna o 180 stupňů. Spousta zeleně, klid a nikdo nás zde neotravuje :). Bereme mírně dražší hotel (přesto pro nás stále celkem levný) a jdeme na vyhlídku nad Azrou. Některé části města mi připomínají Portugalsko, celé to tu prostě působí dost Evropsky.

V cukrárně/pekárně kupujeme snídani a jdeme do kavárny. Číšník nám krabici z jiného obchodu odnáší. Obratem nám obsah servíruje na talířkách, přestože je to z jiného obchodu! Plánem na dnešní den je procházka po cedrových lesích a pozorování opic. Taxíkem se necháváme dovést nad Azrou, kde jsou zlenivělé opice. Lidé je tam bohužel permanentně krmí a opice to pojaly jako životní styl. Procházka v lese je perfektní. Všude je spousta ještěrek. Po menším okruhu se vracíme na místo s opicema. Jsou mrchy k nalezení jen tam, kde je lidi krmí. Mája s Veronikou se nechávají svézt na koních, já s Lukášem fotíme opice. Po návratu koňské výpravy následuje krmení opic. Trest však následuje v zápětí, kdy z ledabyle odloženého Lukášova batohu krade jedna z opic svačinu a mizí s ní na stromě. Poté vyrážíme pěšky do Azrou a kocháme se krajinou. V Azrou se po večeri rozdělujeme - Lukáš si šel zálohovat fotky, já se šel toulat městem s cílem udělat pár nočních fotek a zbytek nakupoval dárky :). Večer už jen pohodové posezení před kavárnou na "zahrádce", to mi bude v Praze chybět...

Z Azrou jsme chtěli odjet busem CTM, ale jede až po druhé hodině, nebo v noci. Zkoušíme tedy bus, který jede až po určitém naplnění (identifikace dle předchozích zkušeností). Cena je příznivá, ale autobus je opět neuvěřitelně špinavý. Sedačky hnusné, banány a kapesníčky zastrkané kde to jen jde.. Navíc po slíbených deseti minutách odjezd nenastává. Pár pasažérů to navíc vzdalo, takže to na odjezd nevypadá vůbec. Bereme zpět peníze a jdeme zkusit taxi. Ten na cestu do Fesu vychází o 10dh dráž, stejně jak CTM bus.. Ale čeká nás další cesta v sedmi lidech v autě. Naštěstí krátká :). Ve Fesu jsme svědky pouliční bitky. Frajírek bezohledně řítící se ulicí malém naboural auto vyjíždějící pomalu z parkoviště. Poté se pouští do hádky a napadá slušného řidiče. Ten končí s roztrženým rukávem saka a běží si do kufru pro tyč. Kolemjdoucí je k sobě ale už nepustili a po krátké strkanici je po všem. Medina je ještě docela daleko, tak za pár korun bereme Petit taxi a vystupujeme nedaleko vytipovaných hotelů. Ubytování však nalézáme u rodiny pronajímající pokoje turistům. Levné, pěkné, s internetem a čajem/kafem v ceně. Odpoledne se procházím medinou sám. Ženská část výpravy nakupuje, Lukáš se necítí dobře tak odpočívá. Večer jdeme s Veronikou koupit vodu a pár pomerančů, trochu se ještě procházíme, až se dostáváme úplně někam hodně daleko. Dokázal bych možná najít cestu zpět, kdybysme se vraceli přesně opačně, ale vzhledem k tomu že se zavřením obchodů vše vypadá úplně jinak, tak težko říct zda bych tam nebloumal ještě teď. Veronika tak mává na Petit taxi a necháváme se odvést do známých míst, kde víme, že již trefíme :).

Bohužel vychází předpověď počasí a prší. Naštěstí ale vychází předpověď počasí a prší jen dopoledne. Nicméně Lukáš ještě není zcela fit a chce se během dopoledne vyležet. Vyrážím tedy jen s Veronikou do víru mediny Fesu. Tam mi to přišlo jak někdy ve středověku. Vyhlídka od Meredinských hřbitovů je výborná, celá medina je jako na dlani. V medině je hodně těžké nebloudit, občas se ptáme prodavačů na cestu a ti nám ochotně ukazují směr. Chce to ovšem vědět, kam člověk chce jít :) Prohlížíme si koželužné kádě, mešity (zvenčí) a mladou nadháněčkou jsme nalákáni na výhled na mešitu shora. Výhled je to natolik špatný, navíc s průchodem obchodem s koberci, takže jí jen pěkně děkujeme a jdeme po svých. Odpoledne si prohlížíme muzeum Bahia a vysedáváme s čajem na ulici. Veronika s Majkou jdou do hammamu, místních lázní. Náš ubytovatel jim nabídl zhruba dvojnásobnou cenu něž jaká se tam běžně platí, takže odmítly nabídku doprovodu a rozhodly se tam vyrazit na vlastní pěst levněji. Na večer kupuji něco přes kilo pomerančů a opět mě udivuje jejich nízká cena - 4dh, tedy cca 10kč! Mája se nám nakonec svěřuje s obchodem dne. Nechtěně si koupila kus bambusu s kopýtkem na konci za krásných 180dh. Ale hraje to pěkně! :) Ke zvířatům se zde nechovají moc pěkně. Oslíci využívaní stavbaři na nošení nákladu dost trpí. Na tlamě nasazená plastová pixla, neustálé bití a před našimi zraky dostal jeden i trámem po hlavě :(.

Z Fesu se jedeme podívat do Meknesu. Knižní průvodce uvádí, že po Fesu není návštěva Meknesu nejlepší nápad, že je tam to samé v menším. Má pravdu. Nicméně alespoň zkoušíme místní vlak. Je dražší něž doprava busem, ale zase si to po kolejích metelil 160km/h. Meknes nám nepřináší žádný velký zážitek, medina je vesměs prázdná - je pátek a většina lidí je v mešitě.. Vyzvedáváme batohy uschované v jednom hotelu a míříme na další cíl - hlavní město Rabat. Rabat je docela hezký. Po několika optáních v hotelech s cenami 200+ za pokoj jdeme zkusit štěstí do Mediny. Tam bereme za 90dh pokoj bez sprchy a jdeme se procházet medinou a po pobřeží.

Sobotní plán zahrnuje město El Jadida, kam se přesouváme opět vlakem. Dopoledne trávíme přesunem mezi městy a po vystoupení v El Jadide domlouváme dva Petit taxi (do jednoho se nevejdeme) s cílem Place Mohamed V. Mě a Veroniku ale taxikář vysazuje úplně jinde, což zjišťujeme po vystoupení a neshledání se s druhou půlkou výpravy. Po konzultaci s gps a průvodcem jdeme asi kilometr městem na vytoužené náměstí. Lidé, kterých jsme se ptali, jestli neví kde to je, tak buď nevěděli, nebo mluvili jen Arabsky. A v mapách se místní také moc nevyznají... :) Kus od náměstí nacházíme zatím nejlevnější hotel a jdeme se podívat na město v Portugalském stylu. Navečer už jen procházka po pláži, kafe a krásná přímořská atmosféra. Konec výletu se blíží.

Do Casablanky se připravujeme pomocí autobusu CTM. Na vlakovém nádraží zjišťujeme časy odjezdu vlaků jedoucích na letiště a jdeme i s batohy na vytipovaná místa. Veronika je ochotná vstávat v noci a jet ranním vlakem na letiště, tak se snaží najít hotel. My ostatní počítáme s přenocováním na letišti. Hotely jsou zde hodně levné, ale plné - na letišti budeme komplet. Město samotné nás moc neohromuje. Nevábně to tu smrdí :). Po chvíli chůze se dostáváme k mešitě Hassana II., přes 200 metrů vysoké chloubě města. Otevřeno mají jen do 14 hodin, jdeme čtvrt hodiny po. Průvodce nás však ještě pouští, ale zdůrazňuje touhu dostat baksiš. To nám v průběhu výkladu ještě jednou připomíná :). Ale do mešity se jen tak člověk nedostane. No a pak už jen přečkat noc na letišti, kde nás nechávají v poklidu spát na lavičkách / zemi a hurá do Prahy.

Fotky z Maroka

[13. 10. 2011 - 23. 10. 2011]

Se zbytkem dovolené přišel nápad podívat se s začínajícím podzimem na jih, do tepla. S lovem levných letenek padla volba na Španělsko, kam se dá levně letět a půjčit tam levně auto. Odtud to pak autem vzít do Portugalska. Koupil jsem za pár Euro letenky u Ryanairu, objednal na deset dní auto u Hertzu (110€) a nízkonákladová akce mohla začít.

Vzhledem k odletu z Bratislavy jsme se na tamní letiště museli vydat trochu dřív. Nejlépe vycházel vlak (časem, ne cenou). Zbyl nám čas i na přechod města pěšky z nádraží na letiště.. Byl to můj první let s Ryanair, boj o sedadla jsem tedy nečekal a sednul si na jedno z posledních volných míst. Bylo to celkem jedno - místo na nohy tam nebylo v podstatě nikde. Z těch cca 40 letů, co jsem již absolvoval, Ryanair suveréně vede - co se absence místa pro pasažéry týká :-).

V Alicante jsme přistáli zhruba o půlnoci a vše vypadalo zavřeně, až na pobočku Hertzu - naštěstí :-). Chlapík ve frontě přede mnou měl problém s placením VISA kartou, takže jsem začínal být se svou VISA kartou z mBank trochu nervózní. Ale není VISA jako VISA. Prošlo to.

Z Alicante jsme si dali noční přejezd do Toleda a po cca 200 km jízdy nás ve dvě v noci kontrolovali policajti, což jsem moc nečekal. Mimochodem, další den v Madridu nás opět kontrolovali. Už to vypadalo, že kontrol si ve Španělsku užijeme víc :-). Po prohlídce Toleda a Madridu jsme vyrazili směr Segovia a navečer jsme odbočili na lesní pěšinu, že přespíme. Projeli jsme kolem baráku, zaštěkal pes, vyběhlo několik lidí co naskákali do aut a vydali se za náma. Nic moc pocit, tak jsme na širším místě zastavili trochu bokem, nechali je projet a když to vypadalo, že o kus dál taky zastavili, tak jsme to otočili a hurá zpět na hlavní, přespat někde jinde :-). Takže jsme dojeli až k přehradě nedaleko Segovie, kde jsme opět přespali v autě.

Po ose Segovia (jeden z nejznámějších akvaduktů), Coca ("pískový" hrad) jsme projeli na severu parkem Picos de Europa k pobřeží a po severním pobřeží jsme dojeli až do Santiago de Compostela. Opět spíme v autě. Ráno nám kolem auta neustále chodí zástupy lidí, po rozkoukání zjišťujeme, že jsou to poutníci... V kostele v centru města mají konečnou stanici své pouti. My zde rozhodně nekončíme a vyrážíme do parku Peneda Geres, kde přejíždíme Portugalskou hranici (po úzké silnici v horách, kde se tak akorát vejdou dvě auta). Jedeme až do Bragy, kde je dominantou "schodiště" Bom Jesus do Monte. To jsme minuli, což si uvědomujeme následující den, v jiném městě, u stánku s pohledy :-). Do Bragy jsme totiž dorazili až pozdě večer, stihli jsme akorát rychlou noční prohlídku centra. A pokračujeme dál...

Další den se probouzíme v Guimaraes, kde pořádáme rychlou prohlídku města a míříme, po silnici s kruháčem snad každých 500 metrů, do Porta. Španělskem se po krásných silnicích cestovalo parádně. Hustě osídleným severem Portugalska se jede o poznání pomaleji. Všudypřítomné vesnice s 50 km/h limitem a tisíce kruháčů. V Portu parkujeme kdesi na sídlišti (raději si poznamenám gps souřadnice, předešlý večer jsme trochu hledali auto v Braze.. :)) a hurá do centra města, kde chodíme několik hodin. Porto je rozhodně zajímavý město. Večer přijíždíme do studentského města Coimbra. Večer to tu docela žilo :-). Musíme však dál - cílem je dojet do městečka Leiria.. Nakonec jsme dojeli až k Tomaru.

U Tomaru si prohlížíme parádní akvadukt a míříme k nejzápadnějšímu místu Evropy na Cabo da Roca. Prohlídku paláce v Sintře nestíháme (akorát zavírají), tak míříme k moři. V pobřežním městečku (vesničce) Azenhas do Mar si dáváme k večeři krevety a koukáme s místníma na fotbal. Vzhledem k ceně, co chtěli v nedalekém hotelu, spíme na pobřeží za zvuku moře opět v autě.. Holt nízkonákladová akce :-).

Národní palác v Sintře jsme si tedy prohlédli další den a zamířili jsme do nedalekého Lisabonu. Auto jsme nechali na sídlišti mimo centrum Lisabonu a dojeli metrem zbytek metrem. Centrum Lisabonu je plné zajímavých objektů. Kromě toho zde mají most hodně podobnej Golden Gate Bridge v San Franciscu. Za návštěvu stál i Belém a samotné centrum. Odpoledne a večer nás cesta vede do Lagosu, kde na pobřeží opět přespáváme v autě.

U Lagosu je parádní pobřeží a několik malých a celkem liduprázdných pláží. Moře ale moc čisté není - ale stejně se koupeme :-). Po jižním pobřeží míříme opět vstříc Španělsku. Projíždíme Seville a v noci nás vítá Cádiz. Asi jsem přehlídnul nějakou ceduli a ocitli jsme se neplánovaně v centru města :-). Vymotali jsme se však a dorazili do Tarify, což je tak 20 km přes moře do Maroka. Tím směrem míří i jedna z pevností na pobřeží :-).

Do Tangieru nakonec nejedeme a vydáváme se na Gibraltar. Gibraltar, jakožto půda Spojeného království, má nad sebou osobní černej mrak. Jinak je všude okolo nádherně modrá obloha. K celnici vede celkem dlouhá fronta, ale návštěvu Gibraltaru jsme si nemohli nechat ujít. Pak už jen přejezd letiště a objet skálu... Přes Malagu míříme do Granady, kde je k vidění hlavně Al Hambra. Vyjíždíme ještě k sjezdovkám v pohoří Sierra Nevada, koukáme na kopce a vyrážíme vstříc Alicante.

Na začátku naší cesty jsme zahlídli několik parádních hradů severně od Alicante, takže se k nim vracíme za světla. Pak už nezbývá než poslední koupel v moři na pláži v Alicante a dle pokynů, že máme auto vracet s co nejmenším množství benzínu v nádrži, jedeme na letiště (nemuseli jsme ani tlačit, ale fakt už to muselo jet na výpary). Najeli jsme nakonec 4600 km, takže ano, v autě jsme strávili hodně času :-).

Tlačenici a boj o místa v letadle Ryanairu necháváme ostatním, místo v uličce mi vůbec nevadí - aspoň tam můžu dát nohy, když se mi do přidělenýho prostoru téměř nevejdou. Bratislava nás vítá mrazem a sněžením - z cca 25 °C je rázem -5 °C :-/.

Fotky z cesty po Španělsku, Portugalsku a Gibraltaru

[11. 6. 2011 - 6. 7. 2011]

Do US jsme se vrátili ani ne dva roky po předchozí návštěvě, takže nebylo potřeba obnovovat ESTA vízum. Teda alespoň pro mě ne :-). Během hledání letenek vznikl plán s návštěvou New Yorku a následným vnitrostátním přeletem do Seattle. Vycházelo to levněji a návštěva NY byla rozhodně zajímavá. Během těch pár dní v NY jsme se podívali na USS Intrepid, Central park, Times Square, do čínské čtvrti, Brooklynský most a vystáli si frontu na Empire State building. A nakonec jsme si neodpustili ani návštěvu Sochy Svobody.. New York je rozhodně město s parádní atmosférou!

Z NY přelétáme na severo-západní pobřeží do města Seattle. Zde vyzvedáváme auto a další den míříme na prohlídku do továrny Boeingu. Poté už naše cesta vede na sever do Kanady. Byrokratické kolečko s vyřizováním víz a navštěvovanám kanadské ambasády jsme absolvovali už v Praze, takže přejezd hranic doprovázelo jen několik otázek chlapíka na hranicích. Večer nás vítá zácpa ve Vancouveru, kde řádili domácí hokejoví fanoušci po prohře v sedmém finále Stanley cupu nad Bostonem.

Vancouver jsme si zařadili na seznam pěkných měst (Ota tam nakonec rok poté zamířil za prací), ale bylo potřeba jet dál. Čekal nás Whistler - oblast zaslíbená lyžařům a mtb jezdcům (a medvědům :)). A právě na kolech jsme si zde užívali. Místní traily plné lávek a skalek byly perfektní. Dwarf Nebula, Pinocchio’s Furniture a další.. prostě paráda!

Následující dny jsme trávili v Rocky Mountains - Jasper, Yoho, Banf. Zde jsme si užívali zasněžených hor, blízkých ledovců a jezer. Jak často se člověk v červnu brodí sněhem :-). Místy teda byla řádná kosa.. Poté bylo v plánu industriální Calgary - potřebovali jsme si trochu vyprat, což se nám v B&B ubytování podařilo (bohužel i se sušičkou, což na outdoor oblečení nemusí být ideální). V Calgary vlastně nebylo nic extra k vidění, dostali jsme doporučení na nedaleký Heritage park, kam jsme se nakonec podívali, ale extra nás nezaujal.

Z Calgary jsme se vydali do Waterton Lakes NP, kde bylo dost větrno a nejzajímavější traily byly kvůli dlouhé zimě a přetrvávající hrozbě lavin zavřené. Museli jsme se spokojit s jednodušším výletem. V kempu byly k vidění rodiny s obytným autobusem. Asi když už je karavan málo.. :-). Zde jsme se rozloučili s Kanadou a přejeli hranici zpět do US. Skrz Montanu jsme projeli do Wyomingu, kde je jeden z nejznámějších parků US - Yellowstone NP.

V Yellowstone si člověk užije gejzírů a nádherných teras s mrtvými stromy. Občas jsou k vidění medvědi a nějaké ty vodopády. Nad čím zůstával rozum stát však byli turisté z Indie, chodící i mimo dřevěné lávky (klidně i u cedulí varujících před nestabilním povrchem a možností kontaktu s kyselinou v půdě).. Z Yellowstonu jsme jeli na jih přes Grand Teton NP, což je na Google images neuvěřitelná pastva pro oči - připadal jsem si jak na výletu v Alpách :-). Vzhledem k tomu, že jsme neměli nejlepší počasí a ani moc času, stihli jsme jen kratičkou procházku.

Náš výlet se pomalu blížil ke konci. Přes Idaho jsme projeli do Salt Lake City v Utahu, kde bylo téměř vše zavřené - slavil se tu Den nezávislosti. Nějakou večeři se nám ale nakonec podařilo sehnat, třebaže to na to dlouho nevypadalo :-). Nezbývalo než vyklidit auto, sbalit se a ráno hurá na letiště..

Moje fotky, Štěpánovo fotky.

Detailnější popis psal VeN průběžně po nocích na dnes zrušený posterous - dostat se k tomu dá přes web archive.

[3. 9. 2009 - 22. 9. 2009]

Na západ US, našlapaný národními parky, jsme se vydali v září 2009. Už před odletem, když jsme plánovali kam všude se podívat a kam se nepodívat, nám bylo jasné, že stihnout všechno se zkrátka nedá. Tři týdny je na tu oblast prostě málo.

Den, co má 33 hodin

Po příletu do San Franciska jsme na letišti vyzvedli objednané SUV. Paní co nám auto přistavila, se s ničím moc nepárala a ve stylu tady je auto a už zmizte odešla. My bychom ve skutečnosti i zmizeli, ale nedařilo se. Ta koukala, když jsem se jí ptal, jak se ten automat ovládá :) Nicméně se nakonec z parkovacího režimu přeřadit podařilo (musíte zabrzdit, když se chcete rozjet) a jeli jsme hledat hostel v SF.

San Francisko bylo svojí atmosférou perfektní začátek amerického výletu. Místa známá z her a filmů byla najednou realitou. Bezdomovci s nákupními košíky, spící pod lampou, hrající šachy v průchodu (lituju, že jsem se neodvážil je fotit). Prostě tak jak jsem si to představoval, tak to bylo. Ve dne potom Golden Gate, prudce klesající ulice s vodorovnejma křižovatkama, výhled na Alcatraz, park (not in scale).. to se musí zažít..

Labor day, camping day

Před cestou do Yosemite NP jsme si naplánovali zastávku u Lake Tahoe. Narazili jsme ovšem na problém sehnat místo v kempu. Kolem Lake Tahoe jich je sice nepočítaně, ale vzhledem k místnímu svátku práce a tedy prodlouženému víkendu snad celá Kalifornie vyrazila k jezeru kempovat. Na labor day je potřeba příště pamatovat, jezdili jsme tam do noci :)

Jezero samotné není špatné, ale zastávka v Emerald Bay by možná stačila. Fanoušky hry Fallout ale jistě potěší jízda po místech přenesená na herní mapu (Reno, Redding, Klamath..). Ostatní snad alespoň poměrně prudce stoupající pohoří Sierra Nevada s výhledem na pustou krajinu. Cesta je daleká a tak jsme převážně dřepěli v autě..

Yosemite

Před vjezdem do národního parku jsme zastavili u Mono Lake, jezera s velmi vysokou koncentrací soli. Poté už jsme uháněli po silnici linoucí se parkem, vyhlížejíc medvědy, s cílem dojet do Yosemite Village. Cestou nás odklonil chlapík v reflexní vestě, že kvůli požáru v parku je cesta zavřená a že to máme objet. Na otázku "jak je to daleko" se nám dostalo odpovědi že kousek. A sto let je dlouhá doba! Úplnej kousek to prostě nebyl. Ale dojeli jsme :).

Yosemite je rozhodně pěkný místo, ale chtělo by to o něco víc času, aby se člověk mohl podívat někam dál. Ve vesnici bylo snad víc lidí než ve městech, na dostupnějších stezkách jich taky chodilo celkem dost, ale věřím, že na vícedenní hike se tam už vydává málokdo. Ani my ne. V září je navíc dost sucho, takže vodopády, které nebyly úplně bez vody, tak byly spíš takovým čůrkem na skále :). Mist trail jsme zdolali za sucha (což se normálně nedá), Mirror lake byl bez vody, ale i tak to bylo dobrý.

Ve výše položeném kempu Tuolumne Meadows (2000mnm), kde nebyla elektřina nebo teplá voda, byl zážitek hnedle o něco zajímavější. Lidu zde bylo méně a při vaření večeře došlo i na setkání s medvědem. Ten se podíval do našeho otevřeného kufru auta, na nás, a pak líně odešel do tmy a do křoví. Jinak teda pohled na ohromný spáleniště, který ještě doutnalo když jsme odjížděli, byl trochu smutnej..

Ze tří tisíc do nuly

Před vjezdem do Death Valley se nám na displeji na palubce auta objevila informace, že je potřeba vyměnit olej. A tady zápisek v deníku končí.. nebo ne, nekončí. Údolím smrti jsme jeli převážně přes noc. Ve tři v noci byla venkovní teplota krásných 35°C. Silnice vedla chvílema ve třech tisících metrech nad mořem, chvílema pod úrovní moře. Ve sjezdech dostávaly zabrat hlavně brzdy, učíme se automatu vnutit nižší rychlostní stupeň pro brždění motorem. Noční zastávka v měsíční krajině na Zabriskie point a pak rychle spěcháme na Dante's view, kde jsme plánovali shlédnout východ slunce. Po ránu ještě vyzvedáváme geocache na pokraji parku (už bylo pořádný vedro) a míříme po silnicích, kde zatáčky jsou vzácností, do Las Vegas. Ve Vegas míříme kvůli servisnímu zásahu (ten olej) do pobočky autopůjčovny. Bohužel fasujeme jiný auto (s menším kufrem).

Ve Vegas bylo fakt vedro. Rozpálenej asfalt pěkně sálal, kamkoliv člověk šel, bylo potřeba projít kasínem (kde pro změnu bylo tak 19°C, takže venku vždycky přišla facka :)). Večer jsme si prošli Strip (hlavní třídu) kolem zmenšenejch pyramid, Eiffelovek a Soch svobody a podobnejch kýčů. Byl to spíš frustrující zážitek, všude milión lidí a hlavně na každym metru mexikánec pleskající lístečkem o ruku a vnucující tyto malý letáčky kolemjdoucím. Reklama na bordel samozřejmě. A na zemi byla těch lístečků už tak miliarda. Mexikánce s letáčkem střídali mexikánci prodávající lahve s vodou. Ty aspoň nebyli tak agresivní :). Las Vegas prostě nezaujalo.

The Grand Canyon state

Z Las Vegas míříme kolem Hoover Dam, kde si dáváme prohlídku útrob přehrady, do Arizony. Ke Grand Canyonu je to celkem štreka. Silnice vede skoro až k okraji kaňonu. Narozdíl od spousty kravaťáků, co jen nahoře vyskáčou z auta, nafotí a jedou dál, se jdeme projít a klesáme kaňonem. Nejdeme až dolů, ještě se musíme vrátit a vyrazit na cestu. Každopádně boty ten jemný prach z pěšiny vedoucí dolů jen tak neopustí. Ani ponožky. Špinaví jsme z toho dost :)

Nedaleko Page koukáme na perfektní meandry Colorada a míříme k Utahu, kde nedaleko hranic kempujeme. V kempu je sprcha za právě 8 čtvrťáků, které Lukáš záhy vytahuje z peněženky a mizí ve sprše. My ostatní tolik mincí nemáme a vymýšlíme plán, že se vykoupeme v nedaleké vodě. Ale než jsme k vodě došli, setmělo se a přestože to byla vodní plocha jako kráva, po tmě jsme jí už nenašli. Ten břeh byl snad nekonečnej. Museli jsme zrovna narazit na nějakou zátoku, jinak to nechápu :) Vykoupat se ale musíme a s Lukášovou pomocí několika čtvrťáků nám to po složení dává šanci na koupel. Každej máme tak minutu, ale jinak to fakt nešlo :)

Cestou do Arches, se stavujeme na západ slunce v Bryce Canyonu. Osobně se mi líbil víc než Grand Canyon. Hoodoos jsou perfektní. Protože chceme kempovat v Arches, kde je jen malej kemp a velkej zájem o něj a nedalo se to rezervovat přes internet, míříme přes celej Utah, abysme ráno byli mezi prvníma ve frontě na místa v kempu. To se nám podařilo. Rezervace těch pár míst je vždycky do půl hodiny po otevření pryč.

Déšť co správce parku nepamatoval

Arches je úžasný místo plný skalních útvarů a jsem rád, že jsme tam jeli. Bylo to daleko, ale rozhodně to za tu cestu stálo! Večer se sešly bořky ze tří světovejch stran a daly si sraz rovnou nad náma. Chvíli jsme měli strop stanu napláclej na obličej a pod náma tekl potok. Ale PEPPův novej Jurek to všechno vydržel :)

Další parky v Utahu jsou taky plný přírodních útvarů. Přes Canyonlands, Capitol Reef a Zion jsme se vraceli zpět. Hrubej plán byl dojet do Sequioa NP, což bylo teda sakra daleko. Vymysleli jsme druhou návštěvu Údolí smrti s pokusem podívat se na Race track - pohybující se kameny. Cesta ale byla příšerná. Jeli jsme děsně pomalu a pořád se nám přerovnával obsah kufru. Načež se uprostřed pustiny vyloupnul človíček s čelovkou - prej mu zdechlo auto a tak jde pěšky na stanici rangerů. Tak jsme to otočili, nabrali ho a zavezli ho tam. Šel by ještě pěkně dlouho, už tak vypadal že nebyl moc při smyslech :). Na stanici však nikdo nebyl, tak jsme ho hodili na okraj Údolí smrti a jeli se podívat do Sequoia parku..

Obří sekvoje jsou opravdu hodně impozantní. Normální stromy oproti nim vypadaly jak párátka. Nádhera. Výlet se ale chýlil ke konci. Před příjezdem do LA jsme ještě navštívili Malibu Creek - hlavní atrakcí je místo, kde se natáčel MASH. Pak už jen pár dní v LA, kde jsme navštívili Warner Bross studio (moc mě to nebralo), projeli si Mulholland Drive, prošli Hollywood Boulevard, zašlapali několik švábů, málem mě zatknula pobřežní hlídka, a.. už jen vrátit auto a přetrpět přelet Atlantiku.

Fotky